Homeopatie

Co je Homeopatie?

Homeopatie je celostní přístup, který se zaměřuje na harmonizaci organismu a podporu přirozených regeneračních procesů. Vychází z principu individuální volby léku – tedy výběru takového přípravku, který nejlépe odpovídá celkovému obrazu pacienta, nejen samotnému
příznaku.

Homeopatie pracuje na principu „similia similibus curatur“ („podobné se léčí podobným“). Základem je myšlenka, že látka, která u zdravého člověka vyvolá určité příznaky, může ve velmi zředěné formě podpořit organismus v případě podobných potíží. Homeopat volí lék na základě celkového obrazu pacienta – nejen podle jednotlivých symptomů.

Individuální přístup ke každému člověku

Homeopatie pracuje s člověkem jako s celkem. V úvahu bere:
– fyzické symptomy aktuálně i v minulosti
– emoční stav a způsob života
– temperament a reakční typ
– způsob, jakým člověk prožívá nemoc

Homeopatie není náhradou za odbornou lékařskou léčbu či vyšetření.

Co lze homeopatií podpořit?

Homeopatie může být využívána jako podpůrná metoda například v těchto oblastech:

1) Podpora při akutních potížích – nachlazení, horečky, průjmy, záněty středouší, různé typy kašle, alergické reakce, reakce po bodnutí hmyzem aj.

2) Dlouhodobá nerovnováha organismu a chronická onemocnění Astma, bronchitidy, atopický ekzémy, potíže s trávicím traktem, alergie, poruchy spánku, hormonální potíže, potíže se štítnou žlázou, autoimunitní stavy aj.

3) Psychická a emoční podpora Úzkost, podrážděnost, napětí či vyčerpání, deprese, projevy psychosomatických obtíží

S jakými směry homeopatie pracuji a jak probíhá?

Pracuji se znalostmi Klasické i Postklasické homeopatie.

Pro výběr správného homeopatika pracuji se znalostmi celistvých obrazů homeopatických léků podle Materie medicy, a práci s Repertoriem, knihou, která nabízí obrazy homeopatik podle rubrik na principu podobnosti. Vybrané homeopatikum musí být co nejvíce shodné na fyzické i psychické úrovni s obrazem klienta, a je tudíž ryze individuální. Pracuji také s tématem psychosomatiky.

Setkání nabízím fyzicky nebo on-line. Je potřeba si vyhradit 1-1,5hod. Na základě uvedených informací sestavuji nejvhodnější postup. Ten následně pokrývá cca 2-3 měsíce. Poté navazuje kontrola, kde společně probereme dosavadní průběh.

Historie a směry homeopatie

Klasická homeopatie
Za zakladatele moderní homeopatie je považován lékař Samuel Hahnemann, který se narodil roku 1755 v německé Míšni. Vystudoval medicínu na univerzitách v Lipsku, Vídni a Erlangenu, kde roku 1779 získal titul doktora medicíny.

Hahnemann byl hluboce ovlivněn osvícenským myšlením, vírou v přirozenou léčivou sílu přírody a ve vitální energii člověka. Tyto principy se staly základem jeho pozdějšího přístupu k léčbě.

Během své praxe se Hahnemann zabýval mimo jiné i léčivými účinky chininové kůry, která byla tehdy používána při malárii. Snažil se najít způsob, jak snížit její výrazné vedlejší účinky – a proto experimentoval s postupným ředěním, tradičně používaným v jižním Německu.

Při těchto pokusech zaznamenal překvapivý jev:
když užíval zředěný chinin, začal na sobě pozorovat symptomy podobné těm, které chinin léčí. Tento objev se stal klíčovým momentem a položil základ hlavnímu principu homeopatie – „podobné se léčí podobným“.

Na jeho práci navázal na přelomu 19. a 20. století americký homeopat James Tyler Kent, který klasickou homeopatii významně rozvinul. Kent zpřehlednil systém repertorizace, zdůraznil roli mentálních a emočních symptomů a pomohl vytvořit ucelený způsob, jak vybírat jeden přesně odpovídající lék pro konkrétního člověka.

Posklasická homeopatie
Postklasická homeopatie navazuje na tradiční principy klasické homeopatie, ale rozvíjí je o nové směry a propracované metodiky. K prvním uceleným systémům tohoto přístupu patří práce holandského homeopata Tinuse Smits, který jako jeden z prvních popsal patologické vývojové etapy člověka. Tyto etapy podle něj vznikají převážně v dětství a mohou významně ovlivňovat další vývoj jedince.

Další významnou osobností je holandský homeopat Jan Scholten, který rozšířil myšlenku vývoje patologie o souvislosti s periodickou tabulkou prvků. Jeho systém umožnil hlubší pochopení dynamiky lidského vývoje a propojení jednotlivých léků s určitou fází nebo tématem života.

Na koncept vývojových vrstev později navázal Pavel Opelka, který jej dále rozpracoval. Tento přístup popisuje jednotlivé úrovně a stádia lidského vývoje, jež se v průběhu života mohou aktivovat a projevovat na fyzické či emoční úrovni.

Specifickým aspektem jeho práce je také nauka o formách, které člověk získává na základě genetických dispozic, a nauka o liniích, vycházející z analýzy skupin konkrétních nemocí a jejich postupného vývoje.

Díky tomu je možné lépe porozumět propojení mezi genetickými předpoklady, životními zkušenostmi a zdravotním či emočním stavem člověka.

Postklasická homeopatie tak nabízí širší pohled na člověka, jeho vývoj a hlubší souvislosti mezi prožitky, tělem a životními tématy.